[box type=“shadow“ ]Abych pravdu řekla, tak po shlédnutí filmu Tajemství jsem nevěřila, že by se něco, čemu hrozně věříme, přejeme si To ze všech sil a stále na To myslíme, že se To skutečně vyplní. Myšlenka mi přišla zajímavá, povídání a zpracování taky, hezky se na film koukalo, ale prostě jsem si jen řekla: „Další pohádka, nic víc“.[/box]

Je film Tajemství další pohádka?

Ale protože jsem hodně důvěřivej člověk, v životě se mi moc nedařilo, řekla jsem si, že nemám co ztratit a že to zkusim. Buď to vyjde, nebo ne. A ono to skutečně VYŠLO!

Všechno začalo tím, že jsem přišla o práci. To začíná dobře, co ☺ Ale jak se říká, všechno zlý je pro něco dobrý. Práce mě stejně nebavila, nenaplňovala a o odchodu jsem uvažovala, takže mi jen ulehčili práci. Jenže, co teď?

Naštěstí jsem bydlela ještě u rodičů, takže to zase tak hrozný nebylo, ale pocit, že jim zase budu viset na krku, že zase do mě budou cpát peníze a já zase budu sedět doma na zadku, mě děsil a příčil se mi. V tom se mi ozvala kamarádka, že by byla možnost jet pracovat do Kanady.

Jak a Kanada? To nešlo dohromady…

Já a Kanada? To nešlo dohromady, jazyk jsem sice tak nějak uměla, ale nikdy jsem nebyla takhle daleko a dlouho od domova, neuměla jsem si představit život v cizí zemi, mezi cizími lidmi, jinými zákony, mravy a prostě vším. Ale zase sedět doma na zadku se mi nechtělo a říkala jsem si, že by to mohla být dobrá zkušenost pro budoucí zaměstnání i pro můj osobní život.

Moc času na rozhodování nebylo, takže jsem to pevně zvážila, něco našetřený jsem měla.

V únoru na pohovor, v květnu do Kanady

V únoru jsem šla na pohovor a v květnu už si to štrádovala směr Jasper v Albertě v Kanadě (pracovní víza v programu Zažijte Kanadu). Na tohle pohádkový místo nikdy nezapomenu, dalo mi to tak strašně moc, že se to ani slovy popsat nedá a nikdy nebudu litovat a nikdy nezapomenu. A tím to všechno začalo …

Jelikož jsem domácí typ a hodně jsem strádala po svých miminkách (pejsek a kočička), musela jsem se vrátit zpět do ČR. Věděla jsem, že v Kanadě nezůstanu, i když spousta mých nových přátel tak učinila a ti staří mi taky říkali, že by tam zůstali, já to tu mám ráda a věděla jsem, že se chci vrátit.

Po šesti měsících poctivé práce, někdy i dřiny, ale i poznání pohádkového okolí Jasperu a krásných míst Kanady jsem se vrátila domů.

V angličtině jsem si pořád moc nevěřila, ale cítila jsem se jistěji než před odjezdem.

Nová šance ihned po příjezdu do ČR

Objevila se přede mnou pracovní nabídka do firmy, ve které jsem si vždycky přála pracovat, ale ač jsem tam posílala životopisy a snažila se tam dostat několik let, moje naděje byly vždy marné a nikdy jsem se nedostala ani k pohovoru.

Nyní jsem to zkusila opět a hrozně jsem si to místo přála dostat. Neustále jsem si představovala a plánovala, jaký to bude, až tam budu pracovat, už jsem se viděla na dané pozici. Zazvonil telefon a pozvali si mě na první kolo pohovoru. Byla jsem štěstím bez sebe.

Nikdy jsem si nevěřila a bohužel ani teď, ale moje touha dostat se tam byla silnější. Samozřejmě první kolo pohovoru dopadlo katastrofálně, ale díky části, kde jsme mluvili jen anglicky, jsem se cítila klidněji. Přesto jsem začala mít pochybnosti, ale stále doufala a věřila.

A světe div se, pozvali si mě i do druhého kola, kde to vypadlo, že už mě chtějí jen vidět a popovídat si a tak nějak jsem věřila, že už to mám v kapse.

Další den se moje sny zhroutily…

Druhý den mi však zavolali, že bohužel vybrali někoho jiného a moje sny se zhroutily během pár vteřin. Jednou jsem si věřila, moc jsem si přála, aby to vyšlo a zklamání bylo obrovské. V tu chvíli jsem si myslela, jaká je Tajemství blbost.

A ten další den bylo všechno zase jinak…

Den na to, pátek 13., mi zvonil opět telefon. Když jsem viděla na displeji jméno personalistky, rozbušilo se mi srdce natolik, že jsem měla pocit, že mi snad vyskočí. Hltala jsem každé její slovo o tom, že se změnily okolnosti a pokud mám stále zájem, že by mě tedy chtěli. Slzy byly rázem fuč a já začala plánovat dál ☺

Dostala jsem smlouvu na dobu neurčitou

Dostala jsem smlouvu rovnou na dobu neurčitou, jen přečkat ty 3 dlouhý měsíce zkušební doby. Přežila jsem! A padlo další rozhodnutí.

Už jsem visela rodičům na krku dost dlouhou dobu a situace doma nebyla vždy růžová, proto jsem se rozhodla najít si bydlení. Navštívila jsem pouze jeden byt a okamžitě jsem si ho zamilovala. Ostatní jsem už ani vidět nechtěla. Ale to bych nebyla já, aby to šlo hladce. Byla jsem na něj až třetí v pořadí. Přesto jsem si už malovala a představovala, jak si vše uspořádám, jak v něm budu bydlet a jaká to bude paráda. Dokonce jsem si už koupila i stůl a židle, aniž bych věděla, zda uspěji či nikoliv. [highlight](Pozn. Martina: Tady skvěle vidíte, že si musíte nejen představovat, ale také už se chovat „jakoby tomu tak už bylo“. Janča si koupila nábytek aniž by měla smlouvu. To je skvělé!)[/highlight]

Musela jsem však na rozhodnutí čekat do konce měsíce. Ty dva týdny se neskutečně vlekly. A opět nastalo to sledování telefonu každých 5 minut, nervozita a bušení srdce při každé sms či volání. A nakonec ta chvíle nastala. Majitel se ozval dokonce o 6 dní dříve a nájemní smlouva se šla vesele podepsat ☺

Závěrečná slova…

Toto je můj příběh, který ale věřím, že ještě nekončí. Už od mala jsem neměla nijak zajímavý život, prostě jsem si jen proplouvala a přežívala. Od přátel jsem se dočkala zklamání, zrady a opuštění. Opravdové přátele jsem téměř nikdy neměla. Stavy úzkosti střídaly deprese a nálady jak na horské dráze.

Trvalo to věčnost, ale nakonec se po té dlouhé cestě černým tunelem objevilo světlo. Nikdy bych nevěřila, že se podívám do tak krásné země, jako je Kanada, natož, že bych tam mohla nějakou dobu žít. Našla jsem si konečně práci v podniku, ve kterém jsem už přestávala věřit, že budu někdy pracovat. I ten vytoužený byt a osamostatnění se konečně dostavilo.

Moje nálady jsou mnohem veselejší, úsměv čím dál častější, pocity barevnější a živější, psychika úplně na jiné úrovni. S lidmi vycházím jinak, lépe. Více se zapojuji do aktivit, zaměřuji se sama na sebe a začínám konečně žít. Můj celkový pohled na svět a na život se změnil. A to všechno jen díky tomu, že jsem začala věřit, začala jsem myslet pozitivně, i když překážek nebylo málo, nedala jsem se. Teď už věřím, že TAJEMSTVÍ opravdu existuje ☺

Janča Svobodová, 26 let, Děčín