Když zůstaneš do 5 ráno v coworkingu v Thajsku

Zveřejňuji další ukázkovou kapitolu z mé knihy o digitálním nomádství. Příběh, který se odehrál v zimě 2015 v Thajsku. Nebyl jsem tehdy jediný, kdo zůstával v coworkingu a pracoval do 3 ráno a někdy se to protáhlo i do 5 ráno. To, co se ale odehrávalo v těchto brzkých hodinách, jsou jedny z nejsilnějších momentů, které jsem zažil při svém 3 měsíčním experimentu skrze coworkingy v Thajsku.

Coworking Punspace, Chiang Mai, Thajsko, 1:06 AM

Zvednu oči od obrazovky laptopu a prostředí, které vidím mi přijde jiné.

Kde všichni jsou?

Vidím pouze tři další digitální nomády, kteří jsou zahledění do screenu.

Kolik je hodin? ptám se sám sebe. Sjedu očima do pravého horního rohu obrazovky a vidím čas 1:07 AM.

Jedna ráno?! Wow, to je teda rozdíl. Naposledy, když jsem zvedl hlavu bylo něco po jedenácté. To tu ještě bylo víc jak deset lidí.

Po dvanácty se to rozmělňuje, říkám si. To je jasný. Kdo z digitálních nomádů by chtěl pracovat po dvanáctý hodině. Jenže já byl ve flow.

Rozhlížím se po coworkingu. Je tu velký klid. Každý z nás je ve svém světě. Důležité je to, co se odehrává uvnitř nás…a vlastně taky před námi.

My jsme ale jiní…

Ale my jsme jiní, lehce pokyvuju hlavou. Poslouchám hlasitě YouTube mix, ale můj vnitřní hlas dokáže být ještě hlasitější. Neslyším YouTube a povídám si sám se sebou. Mám tyhle konverzace rád. Čas od času si sami se sebou musíme popovídat. Jsou to důležité okamžiky. Já cítím, jakoby si povídali různé části mě mezi sebou. Ne vždy totiž hlava chce to samé jako srdce. A tak si spolu musí popovídat a ujasnit si, co je vlastně nejlepším řešením. Někdy se jen otevřu, jsem nečinným pozorovatelem a nechám je nějakou dobu se dohadovat. Někdy to celé řídím, zakazuji mluvit jednomu nebo druhému. Jsem tu totiž ještě já, ten, který se snaží udělat vždy to nejlepší rozhodnutí. Vyslechnu si své tělo, mysl i srdce a pak se rozhodnu.

Sklopím oči a vidím před sebou otevřený Mailchimp. Mám rozepsaný newsletter. Prokliknu okno na internetový prohlížeč, zkopíruju link a vrátím se zpět do Mailchimpu. Vkládám link, zarovnávám text a stisknu tlačítko Uložit.

Tak to by bylo. Pojďme mrknout, jak to vypadá.

Posílám si testovací email na svojí emailovou adresu, abych se podíval, zda se zobrazuje správně a linky fungují dobře. Vše kontroluji a jsem spokojený, protože vše jde jak po drátkách. Nastavím v Mailchimpu odeslání kampaně na zítřek v 9 hodin ráno času Prahy. Zavírám Mailchimp, zastavuji měření času v aplikaci Toggl a vstávám ze židle.

Udělám pár kroků a stojím v malé kuchyňce. Zapnu varnou konvici, sáhnu do butily pro pytlíkový čaj. Vezmu modrý hrníček z odkapávače a zatímce se vaří horká voda, sáhnu do druhé butilky pro malé sušenky. Při pohledu z okna vidím jen samou tmu, a tak se otočím.

Už jsme tu jen tři. Další odešel. Tak kdo dneska bude zavírat? ptám se sám sebe.

Cvaknutí konvice mě vrátí do reality

Zaliju si čaj a v tom uslyším.

“Ahoj, jak to jde?”

“Ahoj, jo, dobrý docela. Potřebuju se trochu osvěžit.” vidím před sebou kluka, který není typický asiat. Myslím, že je z Indie, Filipín nebo tak něco. Jeho angličtina je ale výborná. Má úsměv na tváři. Přišel si povídat a už jen tyhle dvě věty ho moc potěšily. Chce objevovat dál.

“Přesně, já taky. Čaj je skvělej nápad!” říká s nadšením. Jakoby jsem mu dal svitek s kouzlem a on mohl ten ohínek právě zažehnout.

“Na jak dlouho to ještě vidíš?” ptám se a hned se mi vrátí ta myšlenka, kdo že to tady bude dneska zavírat.

“Nevím ještě, ale myslím, že dlouho. Do tří určitě.” zalévá si svůj magický čas a bere si také pár sušenek.

“Cukr na posilnění?” žertuji.

“Jojo, miluju tyhle sušenky.” říká nazpět. “A co ty, kolik toho máš ještě?”

“Žádný deadliny. Dám si čas a uvidím, jakou mám energii.”

“To zní dobře. Já jsem Yesh, jenom tak mimochodem.”

“Martin, těší mě Yeshi.”

“Mě taky. Odkud jsi?”

“Z Český republiky.”

“Jo? Znám Českou republiku! Byl jsem tam hmmmm…minulé léto. Jel jsem do Prahy a byl jsem taky v …. Český Krumlov.”

“Wow, dobře ty! Jak se ti tam líbilo?”

“Jo, pecka, moc!” směje se a já cítím, že se mu hodí hlavou zážitky, které tam prožil.

“Odkud jsi ty, Yeshi?”

“Indie.“

“Super, Indii mám na svém Bucket listu!” přiznávám se a cítím nadšení, že jsem potkal někoho, kdo mi o Indii může říct víc z první ruky.

“Jojo, máme spoustu míst, které stojí za to vidět.”

“Myslím, že mi měsíc stačit nebude.”

“Mno řekl bych, že 3 měsíce jsou minimum.”

Společně se usmějeme.

“Tak jdeme na to, ať nám to frčí od ruky.”

“Jasný, ať to jde.”

Být dobře usazen není vždy to nejlepší

Vezmu si svůj hrníček a i s laptopem se přesouvám ke stojacímu stolu. Nedokážu pracovat dlouhou dobu v sedě. Stojací stoly miluju a často střídám židli se stojacím stolem. Občas sedím také na vysoké židli u stojacího stolu. Je odsud dobrý pohled na celé coworkingové centrum. Cítím se víc v akci a připraven. Jakmile se posadím do židle, jsem “usazen”, “zakořeněn”.

Ne že by to bylo špatné, ale pro některé činnosti je lepší být více v pohotovosti. Navíc polohou těla ovlivňujeme svoji vlastní náladu.

Pouštím se do analýzy klíčových slov. Moje práce je hodně o textovém obsahu. Klíčová slova jsou slovní spojení, na která se vyplatí věnovat pozornost.

Tohle je práce, která vyžaduje řadu experimentů. Člověk musí zkoušet, jak vyhledávače reagují na konkrétní obsah. Mám otevřených šest oken a moje prsty lítají po touchpadu tam a zpět. Filtruji několik frází a dívám se, jak často je lidé zadávají do vyhledávače. Tyhle statistiky jsou veřejné, online marketéři o nich vědí, ale normální lidé bez IT a reklamních vědomostí o nich nemají ani tušení. Pokud jim řeknu, že každý měsíc hledá na Googlu nebo Seznamu 7000 lidí dotaz “jak zhubnout”, nevěřícně na mě koukají, jaktože znám tak přesné číslo.

Otevírám Google Dokumenty a vytvářím novou tabulku. Začnu kopírovat vybraná klíčová slova spolu s ostatními daty, které dohledám a přijdou mi zajímavé. Po 30 minutách zaměřování pozornosti na lítající okna a zběsilé práci všech 10 prstů si sundavám sluchátka.

Jdu se projít okolo křesel, pár vteřin mám zavřené oči a přemítám si v hlavě načerpané dojmy.

Vracím se ke screenu, který se mi ale zdá nějak víc oranžový. Aplikace getFlux mi automaticky upravila barvu, kontrast a podsvícení dle toho, kolik hodin právě je. Večer totiž není pro oči zdravé, aby byla obrazovka osvětlená stejně jako o půlnoci. Miluju tuhle aplikaci, protože se chová přirozeně a pracuje se změnami velmi jemně, že si toho člověk všimne vždy až “po tom”.

Leží mi před očima Excelovská tabulka se spoustou čísel, klíčových frází a dalších dat. Po chvilce se zorientuji a začínám vidět vzorce, které jsem v jednokusovém hledání neviděl. Ihned zvýrazňuji řádky, označuji buňky, používám tučné písmo a naopak některé řádky celé zšedivým, abych si jich dále nevšímal. Provádím dodatečné hledání a ověřuji si své teorie.

Otevírám si nové okno a přihlašuji se na MindMeister. To je aplikace pro tvorbu myšlenkových map.

Začnu přepisovat vybrané klíčové fráze a stavím bublinového pavouka. Fráze dávám do pořadí, vytvářím společné vazby a spojuji relevantní pojmy. Skvělé, jak mohou sloužit myšlenkové mapy.

Mnoho lidí je využívá pro osobní rozvoj ale ony se dají využít výborně pro řadu pracovních činností. Výborně slouží pro osnovy rozsáhlejších článků, lze je využít i pro bakalářské či diplomové práce. Pokud chcete napsat svůj první ebook, rozhodně doporučuju si ebook rozepsat nejprve do myšlenkových map. Já dnes v myšlenkových mapách navrhuji organizaci webových stránek, linkbuilding i SEO strategie.

„Pořád pracuješ?” Přiblíží se ke mně Yesh.

Sundám sluchátka a říkám: “Docela jsem se do toho dostal. Cítím, že to jede.”

Noční sova z Ameriky

“Tak to je dobře, to rád slyším. Já mám rád tyhle večery, nikdo tě neruší, všude klid a ty se můžeš 100% soustředit.”

“Ty jsi taková noční sova, co?”

“Jojo, jsem zvyklej z Ameriky. Navíc teď při posunu času to je lepší, můžeme s týmem odstraňovat bugy.”

“Děláš pro americkou firmu?”

“Dá se to tak říct. Ale je to složitější.”

“Jakto?” zvědavě se zeptám.

“Mno Amerika mě….jak to jen říct…vyhodila z jejich země, mno…”

“Cože?” Zasáhlo mě to, pořádně jsem tomu nerozuměl. Myšlenkově jsem na okamžik vystoupil z rozhovoru a vrátil se do reality. Najednou jsme stáli opět u kuchyňského stolku.

“Jasně, Amerika si najímá velký množství Indů, který pak pro ně pracují. Ale děje se toho mnohem víc. Tady nejde jenom o ty Indy, který pracují přes Elance.com a vydělávají 4 dolary na hodinu. Hodně Indů se chce do Ameriky dostat a zůstat tam. Protože vědí, že tam nebudou brát 4 dolary, ale rovnou 20 dolarů na hodinu. Budou se mít líp a jejich rodiny taky….”

“Sakra. My Evropani jsme docela naočkovaný Timem Ferrissem a jeho knihou 4 hodinový pracovní týden a vidíme Indy především jako virtuální asistenty a programátory za pár dolarů. Promiň, nechci, aby to znělo nějak blbě…”

“Ne, máš pravdu, tak to je, jsme tak vnímaný…”

Delegace práce do Indie a vnímání samotných Indů

“Jo, v coworkingech když je řeč mezi nomádama o delegaci, tak jen doporučují vybrat si nějakého asistenta z Indie, Bangladéše a poodobných zemí. Jsou levní a svojí práci udělají.”

“Já to jako kluk z Indie cítím hodně. Studoval jsem a pracoval v Americe 3 roky. Měl jsem štěstí, že jsem se dostal z Indie ven. Není to pro nás jednoduché. Ale čím dál více Indům se to daří. Moc se o tom nemluví, ale silně si uvědomujeme, že Elance a virtuální asistenti, to není naše meta. Potřebujeme dostat plat jako Američan v Americe a potom dokážeme měnit Indii rychleji. Proto vyjíždíme ven a…”

“Hej, jo, tohle je super. Berete příležitost za pačesy a nejste krátkozrací. Tuhle jsem četl o týpcích z Indie, co udělali wordpress šablonu a prodávají ji na ThemeForest. Stala se jednou z nejprodávanějších za celou dobu existence portálu. Neuvěřitelný úspěch…“

Úspěchu předchází formování mysli a srdce i po několik let

“Přesně, tohle jsou první známky, které se dostávají na povrch. Tomu ale musí předcházet několik let formování v myslích a srdcích lidí přímo v Indii. Zakořeněné představy nejdou jen tak smazat ze dne na den. A ty změny budou vidět nejdřív právě v IT průmyslu. Ten představuje nejvíce revoluční prostředí.”

“Proto jsi se pustil do IT?” ptám se…

“Chci tomu napomoct. Ale samozřejmě, kdyby mě to nebavilo, tak bych to nedělal. Díky IT se mi v tomhle otevřely oči. Takže to možná teď zní všechno plánovaně, ale zdaleka nebylo. Moje budoucnost byla vykreslená dost bledě…”

“Když Tě vyhodili z USA, to myslíš?”

“Přesně. Využít studenta z Indie, který studuje na škole v Americe. Platit mu minimálku, ždímat na hodinách, kancelář 2 metry krát 3 metry ve dvou lidech. Říkáš si, jo to přežiju, nasbírám zkušenosti a pak mě vezmou na full time, normální americký úvazek a pojede to. A namísto toho Ti přijde dopis, který Ti oznamuje datum, kdy máš opustit Spojené státy americké, protože ti neprodlužují víza! Chtěl jsi začít kariéru, 3 roky jsi proto makal a v tuhle chvíli nemáš vůbec nic!”

“Tohle je brutál. Vlastně Ti řekli, že tě už více nepotřebují. Mají nastavený systém, plať za školu, okey, můžeš pracovat. Stejně ale dostaneš nic moc práci. Ale jakmile nedáváš extra prachy do americké pokladnice, nejsi pro nás zajímavý.”

“Je to tak. Chrání si svůj trh. Na jednu stranu pořád omýlají to, jak jsou otevřený, jak nabízí školy pro zahraniční studenty a získání kvalifikace a pracovních zkušeností. Realita je ale jiná. Vzdělání a zkušenosti tam získat můžeš. Drsně ale za ně zaplatíš. A potom? Pak se vrať odkud jsi přišel. Nechávají si jenom elitu. Já jsem pro ně normální programátor. Těch mají statisíce. Nepotřebují stotisícprvního…”

“Přesto jsi tady a pracuješ pro americkou firmu…”

“Jo, to je právě to, co chci říct. To, co jsem si myslel, že je nejhorší věc v mým životě se ukázalo, jako to nejlepší, co mě mohlo kdy potkat. Když jsem dostal ten dopis, nevěděl jsem, co dělat. Měl jsem chuť rozbít celej barák. Vyházet všechny věci, řvát z okna. Nemohl jsem spát. Já chtěl jít dopředu, ale můj život zařadil právě zpátečku.”

Nic není dobré ani zlé. To si jen tak říkáme. Ono to může být jinak!

“Druhej den sem šel za šéfem a řekl jsem mu, že za měsíc musím opustit USA. Naše smlouva měla platit ještě asi půl roku. Řekl jsem mu, že se omlouvám, že jsem tohle netušil, že mi nebudou prodloužený víza. Zeptal se mě, kam pojedu a já říkám, že zpět do Indie. Za rodinou. On si sednul do křesla, zamyslel se a po chvíli říká: A co kdybys pro nás pracoval z Indie?“

Já jsem mezitím zvednul jsem obočí a podíval se na na Yeshe, jako kdyby tohle byla ta nejlepší povídka o šťastném konci.

A on říká: “Jo, přesně to se stalo. Já jsem nechápal. On nebyl ten zlej. To Amerika má nějaké vnitřní předpisy a regulace. S tím on moc nenadělá. Hledal cestu, jak to udělat, aby obě strany z toho vytěžili maximum. Řekl jsem mu, že by to určitě šlo.“

A víš ty co Martine, povídá mi: „Nejlepší na tom bylo to, že jsem vlastně dostával americký plat a utrácel v Indii rupie, místní měnu.“

Tohle je splněný sen, říkám mu. A on mě hned přerušil…

Jak jsem se stal digitálním nomádem

„Počkej, teď to přijde. Po třech měsících jsem si totiž uvědomil, že když to můžu dělat z Indie, tak proč bych to nemohl dělat i odjinud. A tak jsem vyrazil na svůj trip přes Evropu. Takhle jsem se stal já digitálním nomádem. Já netušil, co to vůbec je. Já po tom netoužil, nechtěl jsem to. Chtěl jsem zůstat v Americe a žít tam, vydělat peníze a vrátit se do Indie. Dostal jsem ránu od života. Byl to totální knock-out. Když Ind o něčem sní a dostane se do Ameriky, kde žije pár let a pak dostane zpáteční letenku – kterou si musí zaplatit – je to rána pod pás. Jakoby nic nedokázal.“

„Ty ses vracel ale jako vítěz. Vracel jsi se s tím, že máš stále práci v Americe.“

„Jo, máš pravdu. Nejdřív jsem měl strach, jestli to vůbec bude fungovat. Jestli mě šéf jenom nechlácholí a pak mě nevymění. Ale každý dalším měsícem jsem se chápal víc, že náš tým funguje dobře a odvádí dobrou práci. Šéf na tom vlastně taky šetřil, nemusel za mě platit kancelář.“

„Jo, to dává smysl…“, přitakal jsem.

„Vyjel jsem na cesty a zažívám neuvěřitelné pocity. Nejdřív do Evropy na půl roku a pak si říkám, že se musím podívat do Chiang Mai do Thajska – vždyť to je nejslavnější místo digitálních nomádů.“

To byl jeden z prvních rozhovorů, který jsme spolu s Yeshem měli. Další dny jsme zašli na thajské Pad Thai a povídali víc o životě v USA, Indii, České republice, Evropě i Thajsku…

Sledujte Yeshe na Instagramu, postuje skvělé fotky z nomádění 🙂

Líbí se Ti příběh Yeshe?

Další najdeš v knize Digitální nomád.