Po půl roce nomádění z Panamy přes Kolumbii, Ekvádor, Peru až do Bolívie jsem nejen že začal cítit cestovatelskou únavu, ale měl jsem pocit, že ve mně vyhasíná plamének byznys dravosti v současných projektech. Zvláštní, přestože projekty šlapaly, jako bych potřeboval najít větší smysl v tom, co dělám. Poslední 2 týdny v Bolívii už byly velmi odpočinkové, nikam jsme se nehonili, kvůli zánětu spojivek jsem i málo pracoval, a tak jsem měl více času přemýšlet nad dalšími kroky. Vzpomněl jsem si na knihu Jak jsem stopoval letadlo a konečně se rozhodl si ji koupit a přečíst.
Příběh ve zkratce zní velmi lákavě, Stanislav Gálik byl úspěšný v kariéře i osobním životě. Když dosáhl pomyslného úspěchu ve všech oblastech, najednou se cosi změní. Projekty začnou nevycházet, byznys se rozpadá, stejně tak jeho manželství. Standa se rozhodne pro životní změnu, kterou nazve richhike.
Cílem je stopovat bohaté a úspěšné, neutratit za cestu ani ubytování korunu. Díky času, který stráví s úspěšnými a bohatými lidmi chce zjistit, zda neexistuje nějaký vzorec, se kterým pracují všichni ti úspěšní a bohatí.
3 myšlenky z knihy Jak jsem stopoval letadlo
- Život nemusí být pořád definován výkonem. Životní cesta nemůže být pouze neustálý růst. Život je nepředvídatelný a to ho dělá tak úžasným. Buď tady a teď a buď tady pro druhé. Smyslem života je objevit svůj dar a cílem života je rozdat ho ostatním.
- Není to jenom o tom, informace vědět. Jde i o ten proces učení. Ten samotný proces je důležitý. Dělá z nás ty, kým jsme. Buduje naše hodnoty. Naši vůli. Učí nás trpělivosti a zodpovědnosti.
- Jsme navyknutí na nějaký standard, a když pod něj klesneme, máme pocit, že se nám zhroutil svět. Ještě větší problém pak je, když se naše vlastní sebehodnota odvíjí od hodnoty toho, co máme. Pokud moje hodnota závisí na tom, co vlastním nebo s kým jsem, nebudu skutečně šťastný. Pro některé lidi se ale bohužel stávají materiální (nebo nemateriální) věci jejich vlastní identitou. Oni jsou svým autem. Oni jsou tím vztahem. Oni jsou tou prací, kterou dělají.
Neobyčejně obyčejná a silně autentická
Knihu jsem doslova zhltnul během 48 hodin, přestože má 242 stran. Standa však píše velmi poutavě, přirozeně a člověk se dostane do příběhu během pár prvních vět. Je to intenzivní prožitek. Je cítit silná autenticita, a to se mi na knize velmi líbí. Obrovský spád, který je díky celé řadě příběhů a přepisů krátkých rozhovorů. Je úžasné sledovat, jak Standa vyrazil z Brna v Maserati, ve kterém ho kamarád milionář odvezl za prvním hostitelem.
Skvělé je, že čtenář může zároveň číst rozšířené verze rozhovorů na blogu, který Stanislav Galík sepsal na www.richhike.com.
Další myšlenky, které ve mně kniha vyvolala
Zajímavé mi přijde sledovat trend lidí, kteří v byznysu dosáhnou “pomyslných” úspěchů, vyhoří, zkrachují anebo si uvědomí, že nedělají to, co je naplňuje a začne restart. Mnoho z nich se vydá cestovat, ať už na cestu kolem světa, richhike anebo do Asie za meditací, atp. Důležité je myslím na takovou spontání cestu nahlížet nikoli jako únik, ale naopak výprava za hledáním “nečeho”. Únikem nikdy nic netvoříme.
Možné je skutečně cokoli a jsme omezeni jen vlastní představivostí. Měli bychom se pravidelně zamýšlet nad tím, zda to, co děláme, nám stále dává smysl. Život na autopilota je možná snadný, ale rozhodně není smysluplný.
Neměli bychom zůstávat v bublině svých známých a kamarádů. Neustále bychom měli networkovat a být otevřeni, aby noví lidé vstupovali do našich životů. Je nás na planetě více jak 7 miliard, proč zůstávat celý svůj život na jednom jediném místě? Tam venku najdeme ty, kteří nás obohatí a předají to, co nejsme schopni přijmout “tady”.
Knižní klub pro digitální nomády
Pro zájemce sdílení myšlenek ze zajímavých knih jsem vytvořil Knižní klub digitálních nomádů. Připojit se můžete také k Facebook skupině.
Aktualizováno
