Návštěva Bolívie zanechá v cestovateli pořádné emoce. Okouzlila mě příroda, a to především její rozmanitost. Všechno je tu vysoko, běžně ve 3000 m.n.m., takže tu proudí docela jiný vzduch, resp. kyslík. Lidé tu jsou milí a měli jsme to štěstíčko, že nám navíc chválili španělštinu (s angličtinou to tu je těžší). Bolívie patří k nejchudším zemím Jižní Ameriky, infrastruktura není v dobrém stavu, internet je pomalý a nestabilní. My jsme si přes Bolívii vzali chytře vlastní dovolenou, pracovali jen pár hodin týdně a digitálním nomádům, kteří brázdí americký kontinent doporučuji to samé!
Copacabana na jezeru Titicaca
Pokud chcete navštívit jezero Titicaca, tak mohu doporučit bolivijskou stranu. Copacabana je rozhodně hezčí destinací než Puno v Peru. Jezero tu je o poznání modřejší (koupat se tu člověku ale přesto nechce). Nejhezčí pohledy jsou z vyhlídek, vyškrábat se můžete až na Křížovou cestu (na mapě hledejte Cerro Calvario), odkud vidíte celou Copacabanu a záliv jezera Titicaca. V jednu chvíli jsme napočítali až 50 lodí, turismus tu skutečně žije (rybářství také).
Isla de Sol a Isla de la Luna
Z Copacabany vyjíždějí lodě na nejrůznější ostrovní výlety jezera Titicaca. My jsme zvolili jednodenní výlet na Isla de Sol a Isla de la Luna, dvou nejslavnějších ostrovů. Túra ve španělštině. Kapitán (průvodce) nám dával nepravdivé informace o možnostech pohybu na ostrově (tvrdil, že bez průvodce není možné) a nechal si zaplatit 30 BOB na osobu za „túru“. Průvodcování trvalo slabou půl hodinu a pak skupinku rozdělil a poslal různými směry. Slíbené vysvětlování toho, co vidíme se tak dokonale rozplynulo. Bohužel další zkušenost toho, že lidé napojení do turismu jdou často po penězích, neříkají pravdu, turisty (gringos) vidí jako chodící peníze. Bohužel….Silně jsme vyjadřovali svůj nesouhlas, tyhle příležitosti využíváme k tomu, abychom sdělovali svůj názor na hrubé a nesprávné jednání s turisty. Nechceme, aby se to zvrtlo na úroveň Maroka, kde za zastavení autobusu na autobusové zastávce po nás chtěli peníze. Žijeme ve zvláštní době, říkám si stále častěji…
Ostrovy jsou pěkné, jednodenní túra poměrně rychlá (hodně času strávíte na lodi přejížděním), možná se vyplatí přespat jednu noc (poměrně levné ubytování, cca 60 BOB za noc), ale tak jako tak se připravte na davy turistů. Jedná se totiž o jedno z nejnavštěvovanějších míst v celé Bolívii.
La Paz
Do La Paz jsme jeli za 30 BOB (oficiální cena 20 BOB, bohužel jsem přeplatili agentuře, lístky kupujte až u autobusu, resp. 10 metrů od autobusu platíte týpkovi ještě 25 BOB) denním autobusem, za 3-4 hodinky jste tu. Poslední hodinu už jste v La Paz a jen projíždíte městem. Příjezd je sakra zajímavý, vidíte z výšky celý rozlezlý La Paz. Je obří a ještě větší než obří.
Ubytování (Hostal Maya Inn) jsme měli nedaleko náměstí San Francisco, tedy hned v centru. Výhoda blízkosti všeho, nevýhoda většího ruchu, zejména z ulice člověk slyší i brzdy aut (uličky jsou z kopce, úzké a to si piště, že jihoameričani řvou a troubí na cokoli). Trochu jsme se s tím prali, vyjednali si i jiný pokoj, který ale zase zvučila kavárna pod námi a její živá hudba každý večer do 22 hodin – člověk si tady asi nevybere. Jen prádelna byla fajn za 7 BOB/kilo. Internet nám šlapal jen ve veřejných prostorách, resp. dole v patře na recepci. Naštěstí jsme v La Paz nepotřebovali pracovat a veškerý čas jsme věnovali organizaci výletů.
Cafe del Mundo – výborná kavárna (nedaleko náměstí San Francisco) kde jsme trávili dost času, jedno z nejvíc útulných míst, které jsme procestovali, dobré kafe, jen ten internet 50% času zlobil.
Free Walking Tour – my jsme šli s Red Cap Walking Tour, dle bolivijských přepisů nemohou průvodcovat zdarma, takže platíte 20 BOB, nicméně vřele doporučuji, během 2,5 hodiny poznáte celou řadu bolivijských příběhů a historie, navíc vše podané v zábavné formě.
Death Road Mountain Biking – jízda na mountain bikovým kole (odpružení jen vzadu) a navíc s 23 letým klukem (guidem), který závodně sjíždí ty nejvostřejší svahy Bolívie, to byl hustej zážitek (cena 300 BOB). Během 5 hodin na kole člověk projede z 3500 m.n.m do 1000 m.n.m., nahoře je mu zima a jakmile prorazí džungli, je vedro na padnutí. Dříve tahle silnice byla oficiální a jezdili přes ni všichni, nyní už je postavená nová a tahle Death Road (příliš časté nehody) slouží jako alternativní cesta a současně jako atrakce pro extrémní turistiku (či jak tyhle adrenalinové bláznoviny nazvat).
El Alto – městská část, která je dnes považovaná za samostatné město, sem vyražte na slavné wrestling zápasy bolivijskcýh cholitas (čtvrtek a neděle večer)
Valle de la Luna – údolí s neuvěřitelnými útvary skal, vesmírná krajina (kam se hrabou Kanárské ostrovy, eh!), krátký okruh na 15 minut, dlouhý okruh na 40 minut. Z La Pazu chytnete bus a za 2 hodinky jste tam, jeďte místním autobusem, túra se zbytečně prodraží
Huyana Potosí 6088 m.n.m.
Jeden z těch výletů, na který budu vzpomínat do samého stáří. Můj první výstup nad 6 tisíc. Nejsem žádný horolezec a nutno přiznat, že ačkoli se Huyana Potosí stala hodně turistickou záležitostí během posledních pár let v Bolívii, výstup není snadný a rozhodně není pro každého. Je fyzicky sakra náročný!
Zvolili jsme agenturu All Transport, 3 denní výstup (lepší pro aklimatizaci) a zaplatili 1050 BOB na osobu. Spacák i vybavení včetně termoprádla jsme dostali v ceně. O tom, jak probíhal celý výstup napsala Janča skvělou referenci na TripAdvisor.
Uyuni
Malinké městečko, které dnes navštívíte jen pro to, abyste odsud vyrazili na oblíbenou Salar de Uyuni, jednu z největších solných plání na světě. Z La Paz jsme jeli nočním autobusem společností Tour Omar (150 BOB, cca 7 hodin jízdy). Dorazili jsme velmi brzy ráno. Jestli na něco vzpomínám, tak je to zima, zima, zima. Ani nevím, kolik bylo pod nulou, ale dvě trička, mikina a bunda prostě nestačila. Měli jsme rukavice z lamí vlny, vydechovali jsme jak na Antarktidě a modlili se, aby náš hostel byl za prvním blokem.
Jakmile vysvitne sluníčko je to lepší, ale noci jsou opět neuvěřitelně chladné, takže ubytování jedině s přímotopem (červenec). Během dne jsme pozjistili s kým vyrazit na velkou túru, pročetli jsme reference na TripAdvisoru a nakonec vybrali agenturu Salty Desert.
Salar de Uyuni
Tohle vydá na celý samostatný článek. Nyní stručně. Pokud do Bolívie, tak tohle je snad ten největší highlight a každý, kdo tu okolo (třeba i jih Peru) cestuje, tak by na Salar měl rozhodně jet. Během 3 dnů jsme projeli stovky kilometrů a viděli, co jsme v životě neviděli (a na pár místech světa už jsem vážně byl). Pravda, připravte se na 70% trávení času v autě, 15 minutové zastávky, ale ona i ta jízda autem mě neuvěřitelně bavila. Také pozor na nadmořskou výšku, my jsme byli výborně aklimatizováni z Huyana Potosí, takže nějakých 4000 m.n.m. nám nedělalo problém. Pár lidí ale trpělo a rázem se výlet stane nepohodovým.
Fotky najdete na Facebook stránce Digitální nomádství.
Potosí
Z autobusového náměstí do centra to je sice něco pod 2 km, ale připravte se na silnější stoupavý kopec. Centrum Potosí má úplně jiný nádech než okrajová část. Když jsme přijížděli autobusem, vše bylo oranžové a cihlové, nedostavěné nebo rozpadlé. Centrum je fajn a během našeho 2 denního pobytu jsme se zdržovali víceméně jen okolo náměstí.
Mine tours, těžební doly v Bolívii
Největší atrakcí je návštěva těžebních dolů, tzv. Mine tours. Chtěli jsme autentickou túru, a proto jsme si vybrali The Big Deal Tours (150 BOB za osobu). Cena je to zřejmě nejdražší, ale dle referencí i přednesu týpka v agentuře, to byla pro nás jasná volba. Všichni průvodci jsou bývalí těžaři, část z ceny jde jako příspěvek do dolů,…
Největším zážitkem byl 90 minutový průchod dolů – na vlastní oči vidět podmínky a pracovní rytmus těžařů bylo skutečně oči-otvírající.
Když si člověk tady uvědomí, že si pracuje z kavárny tůkáním do klávesnice a odesíláním e-mailů, zaplaví ho mix nejrůznějších pocitů a myšlenek (vděčnost, lítost, nespravedlivost, světová nadvláda vyspělých zemí, korupce, lidskost, tenké hranice štěstí, atp.).
Sucre
Z Potosí odjíždí autobusy do Sucre z nového autobusového terminálu (Terminal Nueve), tak pozor. Nám řekli, že aubous odjíždí z Bus Terminal Interprovincial and Touristic, kam jsme 2 km šli z centra, zjistili, že odtud jezdí do Sucre pouze auta (cena
40 BOB za osobu). Chytli jsme místní minibus a přejeli za 1,5 BOB na nové autobusové nádraží, odkud jsme jeli za 20 BOB za osobu se společností Emperador.
Ubytování jsme zvolili v Casa de Huespedes Isabella, skutečně skvělá volba. Smlouvání bohužel nevyšlo (protože na Bookingu jsme už s profilem Genius a máme extra slevy), ale i tak cena 19 USD za privátní pokojíček se snídaní v tak hezkém prostředí za to stál. Internet běžel dobře až na video skype, raději jsme proto dávali jen audio.
Kousek od hlavního náměstí je skvělá veganská restaurace, kde si dáte Menu del Día za 22 BOB a téměř každý den mají Banana Bread za 4 BOB. Tuhle dobrotu jsme si pravidelně dopřávali, protože takový kus banánového breadu za 15 Kč, to se nedalo odmítnout. Na Mercado Central si dáte Menu del Día za 10 BOB (ačkoli na cedulích mají 12 BOB) – polévka a hlavní jídlo, bez pití. Pokud se člověk chce rychle najíst a neřeší, pak tohle je místo, kam zajít.
Pohodové odpoledne jsme si udělali v parku (hledejte Torre Eiffel na mapě) pět bloků od hlavního náměstí. Dost zeleně, milion laviček, člověk pořád mohl pozorovat psi, jak dovádí anebo relaxovat u kašny. Vemte si zmrzku a je to ideální čas na odpočinek.
Práce na dálku v Sucre
Ze Sucre jsem byl od samého začátku velmi nadšený. Skvělé město, pohodová atmosféra a spoustu míst, odkud se dá pracovat. Díky tomu, že jsme měli dobrý internet na hostelu, mé dojmy to jen zvýšilo. Prošli jsme i pár kaváren, odkud jsme taky pracovali a popravdě jsme byli spíš zklamaní. Základy šly fajn, ale náročnější dynamické stránky už byly pomalejší a o videu ani nemluvě. Věřím, že by se dalo najít pár zajímavých míst, my ale volili jistotu na ubytování.
Santa Cruz
Autobusy pro turisty jezdí ze Sucre do Santa Cruz obvykle přes noc, je to 12 – 15 hodinový jízda za cca 120 – 180 BOB (dle pohodlí). My jsme vzali autobus od společnosti Bolivar za 40 BOB (nic jiného nebylo k dostání). Byl to místní autobus, sedačka šla sklopit, aby pohodlím se to moc nazvat nedalo. Především kvůli neuvěřitelně hrbolaté a děraté silnici, která navíc sakra prášila a autobus všechen ten prach propouštěl větrákem přímo nad námi. Moc jsme nespali, a tak jsme dospávali až na hostelu.
Santa Cruz je zvláštní město, stavěné do kruhových silnic. Orientaci to paradoxně moc nepřidává, připravte se, že pár bloků vždy někam chodit budete (nic není úplně blízko). Do centra jsme to měli 15 minut. Ubytování (hostel 360 grados) za 25 USD / noc včetně snídaně (usmlouvali jsme na místě na 20 USD) se vyplatilo, protože jsme měli hotelový pokojík, vlastní koupelnu, větrák a super obří terasu s houpací sítí.
Pár zajímavostí, co dělat tady určitě najdete, my jsme zvolili silně chill stav, takže jsme se pohupovali na houpací síti, prošli místní market, posedávali v kavárnách a trávili chvíle povídáním. Fajn relax, protože tu bývá okolo 30 stupňů, modrá vymetená obloha, takže se člověk i pěkně opálí.
V Santa Cruz jsme pracovali převážně z našeho hostelu, protože internetu tu doslova letěl. Rychlost a stabilita perfektní, dalo se tu dělat skutečně cokoli možné i nemožné online. Dokonce i na balkónu to běželo, pravda už trochu pomaleji, ale byla to o dost příjemnější práce s čerstvým sluníčkovým vzduchem.
V centru se nám líbilo a dobře pracovalo v kavárně Be Coffee, internet šel dobře, jen ceny tu jsou v porovnání se Sucre dražší (cafe latté za 25 BOB, v Sucre stálo 14 BOB). Pěkná je také kavárnička Ateneo Liberia (kavárna v knihkupectví), malá, útulná, bohužel ale 2 km z centra. Internet běžel nádherně, popracovali jsme plné dvě hodiny s jedním cafe latté za 28 BOB (sakra, to jsou ceny v Bolívii?).
Co nás v Santa Cruz rozhodně překvapilo byl neuvěřitelný bordel na ulicích. Z tržnic se tu povalují všemožné odpadky a protože hodně fouká, tak se vítr postará o roznesení do všech okolích ulic. Po pár dnech hodnotíme, že Santa Cruz rozhodně není místo, kde bychom chtěli delší čas zůstávat. Měli jsme tedy docela jinou představu než jsme sem jeli, ale v porovnání se Sucre, jasná výhra pro menší a útulnější město Sucre.
Životní náklady v Bolívii
Bolívie je poměrně levná země pro cestovatele, avšak je potřeba si sundat růžové brýle, že si zda dovolíte skutečně cokoli – zase tak levné to tady není. Upřímně jsme byli u pár věcí překvapeni, jak se cena vyšplhala. Ubytování jsme volili většinou okolo 20 USD za noc (double room, koupelna většinou sdílená, snídaně v ceně). To jsou hostely na Bookingu, které mají dobré reference. Nižší ceny jsou možné, avšak buď má ubytování příšerné reference anebo žádné reference. Na ulici lze ve většině míst domluvit ubytování na místě opět za levné ceny. My jsme však volili vždy ověřené reference z Bookingu nebo HostelWord a připlatili si. Protože jen necestujeme, ale pracujeme na cestách, sledujeme hodně WiFi reference a celkovou útulnost ubytka. AirBnB nabídky jsou, reference po skromnu, navíc získávám pocit, že tam lidé jen chválí a negativní reference se moc nepíšou.
Jídlo tu je ale skutečně levnější než v jiných zemí Jižní Ameriky. Tady člověk nepochybně ušetří. K obědu jedině na Menu del Día, což je obědové menu, polévka, hlavní chod a někdy i desert. Na marketech startuje cena na 10 BOB, v pohodových restauračkách si ho dáte za 20 BOB. Pokud nemáte filtr na vodu, balená 2 litrovka vyjde na 7 BOB. Kavárny jsou dražší a kafe latté si tu koupíte za 12 BOB (až 28 BOB). Půl kilové špagety v supermarketu pak za 12 BOB, jogurt za 4 BOB. Ovoce a zeleninu spíše na marketu, je levnější, pokud neberete kila, báby se na vás občas budou divně dívat (počítejte 1 BOB za rajče).
Cena autobusovýc přesunů závisí na tom, zda budete jezdit místními (super levné) anebo turistickými (poměrně stejné jako v Peru). Ceny jsem uváděl podrobněji výše u konkrétních městech.
Protože jsme dost výletili (Huyana Potosí, Solar de Uyuni), celkové náklady se vyšplhaly na cca 1000 USD na jednoho, tedy počítejme náklady na 23 tisíc Kč za měsíc na osobu.
Martin Rosulek je digitální nomád, který spojil podnikání na internetu s cestováním. Začínal jako backpacker a první velké zkušenosti nasbíral při ročním pobytu v Austrálii, odkud cestoval do Jihovýchodní Asie. V Kanadě strávil rok na Working Holiday a následovala několikaměsíční cesta do Centrální a Jižní Ameriky. Od té doby pracuje na dálku, nezávisle cestuje, investuje, přednáší a konzultuje. Životní přístup minimalismu, budování finanční svobody a vnitřního klidu je pro Martina esencí života.
